Můj první ½ maraton

Jak všichni dobře víte (neopomněla jsem Vám to totiž všem stále připomínat) v sobotu 9.6. jsem běžela svůj první oficiální městský ½ maraton.

Proč? Nechala jsem se ukecat svojí snad ještě bláznivější švagrovou J (Ne, že by mě musela ukecávat nějak dlouho, stačilo pár emailů a bylo rozhodnuto). Ale taky proto, že jsem si tak trochu chtěla dokázat, že na to ve svém věku a po dvou dětech mám J zkrátka zdolat další metu.

Trénink probíhal tak trochu netradičně, jak by se asi zkušeným běžcům mohlo zdát. Mezi prací, dětmi a péčí o domácnost jsem si vždycky na cca 2 hodinky odklusla někam do okolí a téměř vždy se zase vrátila ve zdraví domů (vyzvedávat kvůli bolesti kolena, či jiné části mého starého těla, mě museli asi jen 2x) J Občas jsem trénink proložila cyklistikou, což mi taky dalo hodně!

Nejdřív jsem začala opatrně cca 4 km a vzdálenost jsem postupně prodlužovala, navíc jsem trénink spojila s tréninkem na již tradiční velikonoční Čendův běh, kterého jsem se sice zúčastnila, nijak dobrý výkon jsem však nepodala. L navíc jsem si zranila kotník a tím jsem se na cca týden odrovnala úplně.

Nicméně natrénovat se mi nakonec, přes všechna úskalí, povedlo asi 250 km. Někdy to byla pohoda, někdy ne a někdy se tělo bránilo zuby nehty a tím se mi snažilo naznačit, že už přeci jenom má něco nalítáno J

Nenechala jsem se odradit a 9.6. jsem před sedmou hodinou dorazila na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích, kde byl start, 10. km a cíl 1. českobudějovického ½ maratonu. Nervózní jsem byla, to je jasné, ale na závod jsem se docela těšila. Jen jsem se trochu obávala bolesti kolena, která se naprosto nečekaně objevovala v nejméně vhodnou chvíli. Cílový čas jsem si dle tréninkového času stanovila na 2:10 – 2:15.

Nemohu opomenout, že moje švagrová málem na závod vůbec nedorazila, ale nakonec se i ona přes veškerá úskalí na závod dostavila a tak jsme společně napjatě očekávaly výstřel v 19:00 hodin.

Když ta tolik očekávaná chvíle nastala „kolona“ běžců v koridu se začala pomalu pohybovat směrem ke startovní bráně a pak cca 50 vteřin po výstřelu jsme vyběhly i my. První borce černé pleti jsme chvíli po startu již potkávali při jejich cestě smyčkou zpět. Z počátku se mi neběželo zrovna dobře, bolely mě holení svaly a připadala jsem si jako bych měla na nohou závaží. Naštěstí spousta běžců kolem člověku nedá, aby to vzdal, ale naopak ho motivuje. I přes počáteční těžkopádnost běhu jsme s Petrou předbíhaly další a další závodníky. Na chvíli jsme se chytily vodiče s časem 2:00:00, ten se nám však po nějaké době začal vzdalovat a já věděla, že to nesmím hned na začátku přepálit, takže jsem se hodila do klidu a běžela si svým tempem s vodičem s časem 2:10:00 na dohled. Trať závodu se prolínala ulicemi města, kolem řeky a parkem – paráda. Zhruba na 9. kilometru, kdy jsem už zase mířila zpět na budějovické náměstí, mě asi někdo zezadu nakopnul, nebo zapůsobil ten gel před startem anebo nevím a já se krásně rozeběhla a běžela jsem lehce jako pírko. Výrazně jsem zrychlila, přeběhla svou švagrovou a se slovy nazdar teta jsem běžela dál. Petra se slovy teda teta tys to rozjela se mě chytla a dál jsme zdolávaly další kilometry této bezvadné trati. Diváci byli fakt úžasní, neustále běžce povzbuzovali. Asi nejsilnější zážitek mám z doběhu zpět na náměstí, kdy dav diváků doslova burácel!!! No, nebudu Vám nic nalhávat nebylo to kvůli mně, samozřejmě, ale kvůli 2.nejlepšímu běžci, který dobíhal do cíle ve stejný čas jako já probíhala 10. km J No, bylo to rozhodně příjemné na chvíli si myslet, že by mohli fandit mě…

Jakmile jsem byla za půlkou věděla jsem, že teď už to nějak zvládnu. Na 13.km mě ale začalo bolet pravé koleno. No nic, musela jsem zvolnit, Petra mi o pěkný kus utekla a já se snažila myslet na něco jiného než na koleno. Po pár km to zase přestalo a tak jsem se snažila držet tempo a krok a běžet dál. Opět jsem proběhla ulicemi, parkem, podél řeky, přeběhla po mostě přes řeku, podél řeky zpět a znovu přes řeku až jsem dobíhala na 18. nebo 19. km (bohužel už ani nevím). Řekla jsem si, že je čas na závěrečné zrychlení. A tak jsem to zkusila a docela to šlo. Jenom mě trochu překvapil závěr, kdy jsem si už myslela, že dobíhám na náměstí a… ono to najednou zase vedlo někam pryč!!! Ta poslední smyčka tam byla i předtím, ale únava už udělala své a já na ni jaksi zapomněla. To mě trošku zase srazilo, ale nakonec jsem rychlejší tempo nějak udržela a NAKONEC jsem doběhla i do cíle a to pro mě v krásném čase 2:07:51!!! Co se dělo hned po doběhu se mě neptejte chvíli jsem neviděla nic, nemohla jsem se nadechnout a obávala jsem se nejhoršího, pak jsem uviděla manžela a švagrovou a byla jsem ráda, že to mám za sebou. Byla jsem fakt unavená, ale šťastná, že jsem závod zvládla a odběhla ho celý.

A na závěr? Prosím neptejte se mě, jestli poběžím ½ maraton znovu, to teď opravdu nevím. Musím trochu zapomenout na ty horší stránky (asi jako po porodu – ženy vědí) J

A další meta? Maraton, triatlon? Kdo ví… Každopádně jsem ráda že jsem se nechala ukecat.

A taky musím poděkovat své rodině, za jejich podporu, hlídání, odvoz atd., protože bez nich by to fakt nešlo!!!